Za těch deset let, co učím děti angličtinu, mám zkušenost s různými typy lekcí. Někdy učím individuálně, jindy jsou děti ve skupinách, někdy vedu hodiny konverzace, konverzace a gramatiky, nebo vyloženě gramatické lekce s přípravou na zkoušky či přijímačky.

Různé děti, různé lekce

Každá oblast je jiná a každá skupina dětí také, protože je tvořena jejich osobnostmi, energií, postojem a naladěním. Jsou lekce, kde potřebuji dodávat energii, a lekce, kde ji musím naopak tlumit. Lekce, kde potřebuji děti rozmlouvat, a lekce, kde naopak potřebuji konverzaci korigovat, aby se dostalo na všechny.

A v neposlední řadě rozhodně lekci ovlivňuje to, jestli děti mají vlastní zájem se danou věc naučit a zda jedou tzv. na vlastní motor. (O tom se rozepíšu v některém z příštích článků.) Každopádně mým cílem je vždy a za všech okolností tvořit lekce na míru právě těm dětem, které v tu danou chvíli učím.

Správně chybovat je „nej“

Kdy považuji lekci za skutečně vydařenou? Když děti udělají v ten pravý moment tu pravou chybu. Aby se totiž mohly opravdu něčemu naučit, nejde to jinak než tak, že si danou věc – třeba gramatickou strukturu – zkouší a zažívají a logicky v ní tedy dělají ze začátku chyby.

A já prostě miluji ty situace, kdy něco vysvětlím a pak to děti zkouší v praxi. Každá jejich chyba, která systematicky navazuje na to, co jsem doposud vysvětlila a jak s danou problematikou postupujeme, mi pomáhá. Dostávám totiž tímto způsobem okamžitě zpětnou vazbu na to, jak danou látku děti chápou, jestli jsem jim to vysvětlila dost jasně či jestli ještě potřebuji doplnit další informace.

Někdy si uvědomím, jak je danou věc možno chápat z pohledu dětí a informací, které doposud mají. Monitoruji terén. Díky chybám zjišťuji, jestli někomu dělá potíž ještě něco jiného. Nějaký kousek, který teď chybí k tomu, aby děti novou látku opravdu pochopily.

Chybu střídá otázka

Z mého pohledu, pokud je lekce skutečně funkční, pak je systémem na sebe navazujících chyb a otázek, které všechny vedou k jednomu cíli: předat látku dětem tak, aby v ní neplavaly, ale skutečně ji chápaly. Pochopením pro sebe získají základ, o který se mohou v budoucnu opírat.

Takto funkční lekci ovšem nelze postavit, pokud postoj lektora k „chybám“ je negativní. Ono se není čemu divit, protože skoro každý člověk se svým způsobem snaží o bezchybnost a chybu bere jako selhání. Pokud ji tak ovšem bere i lektor při výuce cizího jazyka, pokud se snaží od všech chyb utéct a být co nejdřív pryč, je to z mého pohledu velmi kontraproduktivní.

Bez těchto „chyb“, pokud je takto vůbec můžu nazývat, bych se nikdy nedozvěděla, jak děti danou věci pochopily, a nemohla bych z lekce odcházet s čistým svědomím, že jsem pro ně i pro sebe udělala opravdu maximum.